encyklopedie zvuků

Kůň (Equus caballus f. caballus)

Popis:

Ryčení koně

Místo pořízení:

Obec Tisovka – hájenka

Pořídil:

Jan Čajan

Délka:

00:01:56 s.

Za jakých okolností a kdy byl záznam pořízen:

Pořízeno při procházce.

Popis koně:

Kůň (Equus caballus f. caballus)

• Říše: živočichové (Animalia)
• Kmen: strunatci (Chordata)
• Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
• Třída: savci (Mammalia)
• Řád: lichokopytníci (Perissodactyla)
• Čeleď: koňovití (Equidae)
• Rod: kůň (Equus)
• Binomické jméno: Equus caballus f. caballus

Kůň domácí (Equus caballus) nebo pouze kůň je domestikované zvíře patřící mezi lichokopytníky. V minulosti se koně používali především k přepravě. Od 20. století se na nich jezdí hlavně rekreačně.

Slovo kůň označuje obecně jak samce, tak i samici koně. Samice se nazývá klisna nebo kobyla. Mezi kobylou a klisnou je rozdíl takový, že kobyla hříbě měla, ale klisna ne. Samice v říji se říjí nebo je říjná. Na říjnou klisnu hřebec reaguje flémováním. Gravidní samice se označuje pojmem březí. Porod je nazýván hřebením. Samec je hřebec, vykastrovaný pak valach. Mládě koně se nazývá hříbě. Věda zabývající se koňmi je hipologie.

Evoluce koně

Předci dnešního koně jsou zařazeni do období před 60 miliony let. Kůň se vyvíjel v Severní Americe, potom přecházel přes tzv. pevninské mosty do dnešní Asie. Před několika tisíci lety kůň v Severní Americe z neznámého důvodu zcela vyhynul. Znovu se sem koně vrátili až v 16. století spolu s osadníky z Evropy; proto v Americe nejsou koně divocí, ale koně zdivočelí. Dobu ledovou přežili dva předkové koně – kůň Převalského, který přežívá dodnes, a Tarpan, který byl lidmi vyhuben.

Eohippus

Eohippus (neboli Hyracotherium) je znám jako prakoník. Žil v pralesích starších třetihor – v eocénu – asi před 60 miliony let. Na všech končetinách měl pět prstů, ale k chůzi byly uzpůsobeny jenom čtyři na předních končetinách a tři prsty na zadních. Měl malé a ostré zuby; pravděpodobně se živil listím. Byl velký asi jako liška.[1]

Orohippus

Tento předek koně žil ve stepích Severní Ameriky. Na předních nohách měl jen čtyři prsty, na zadních tři.

Mesohippus a Miohippus

Oba tyto druhy, z nichž Mesohippus je starší, byly větší než jejich předchůdce Eohippus. Jejich zuby byly již také lépe vyvinuté, mohli proto přijímat více potravy. Na všech nohou měli tři prsty. Mesohippus žil v oligocénu, Miohippus v miocénu.

Parahippus

Parahippus se na tvrdém povrchu pohyboval pouze po prostředním prstu a ostatní dva používal jen v měkkém terénu.

Meryhippus

Stál u vzniku několika různých odlišných linií vývoje, z nichž nejdůležitější je linie Pliohippa. Právě z tohoto předchůdce se před milionem let vyvinul Equus caballus – dnešní kůň.

Domestikace koně

První důkazy o domestikaci koně pochází z Centrální Asie, z doby asi 3000 let př. n. l. Domestikovaní koně se chovali zprvu pro mléko a maso, později pro přepravu nákladů i přepravu osobní. Do dnešní doby se zachovaly primitivní udidla a sedla.

Vliv podnebí na vývoj koně[editovat | editovat zdroj]

Horké podnebí dávalo podnět k vývoji lehčích, vyšších koní s užšími kopyty (typickým příkladem je achaltekinský kůň a arabský plnokrevník). Naproti tomu v horských či chladnějších oblastech žili koně menší a robustnější (především ponyové). V suchých oblastech se vyvíjeli lehčí koně, ve vlhčích oblastech s bohatou pastvou koně těžcí (chladnokrevní).

Kůň v minulosti

Koně byli pro člověka vždy velmi důležití. V pravěku mu sloužili pouze jako potrava, později člověk koně domestikoval a začal ho využívat k tahu a jízdě na něm. Koně sloužili v dopravě, zemědělství, nezbytní byli ve vojenství, ale poskytovali lidem i zábavu při lovech, různých soutěžích a dostizích. Koňské žíně byly využívány pro výrobu matrací, kartáčů, hudebních nástrojů a jiných předmětů.

Kůň v současnosti

V minulosti byl kůň tažným zvířetem (koněspřežná dráha)

V současnosti se ve vyspělých zemích využívá kůň převážně pro zábavu a v podstatně menší míře než tomu bývalo v minulosti i pro práci: například pro stahování dřeva v lesích (zvlášť při kalamitních situacích, v obtížném terénu apod.), nebo pro provoz turistických povozů (fiakr,drožka) v centrech historických městech nebo při slavnostních příležitostech. Ve východní a jihovýchodní Evropě je kůň na venkově stále běžným tažným zvířetem. Setkat se s nimi lze i v cirkusech. V České republice se stále častěji koně domácí objevují i v zoologických zahradách a chová je například Zoo Brno, Zoo Liberec či Zoo Tábor.

Koně se využívali a využívají i ve zdravotnictví – jednak k výrobě očkovacích látek a sér. Kůň má velký význam v hiporehabilitaci, léčebném a pedagogickém využití v oborech hipoterapie, psychoterapie pomocí koní, aktivity s využitím koní a parajezdectví.

Největší využití koní je ale stále ve sportu.

Sport

Koně se také používají ve sportu, jako je Polo.

Oblíbená koňská disciplína – dostihy

Čím dál víc roste sportovní využití koní – existuje velké množství jezdeckých i vozatajských disciplín.

Nejdůležitějšími soutěžemi v jezdeckém sportu jsou:

• Drezura je sportovní disciplina postavená na vzájemné harmonii a souhře koně a jezdce. Cílem drezury je co nejvíce zdokonalit pohyb koně, připravit (přijezdit) koně tak, aby byl schopen nést svého jezdce lehce, aby byl pružný, vyvážený, správně osvalený a reagoval na i na ty nejjemnější pobídky svého jezdce. Pro závody jsou vypsány drezurní úlohy rozdělené do několika stupňů obtížnosti. Drezurní úloha je soubor cviků, které musí jezdec s koněm postupně udělat co nejpřesněji v určeném pořadí. Je to olympijská sportovní disciplina. Jeden z nejtěžších cviků je piaffa.
• Parkur je velmi oblíbené jezdecké odvětví, při němž kůň překonává překážky. Ty se rozdělují na překážky výškové (např. kolmý skok), šířkové (např. vodní příkop) a výškově-šířkové (např. oxer). Rozlišují se také do jednotlivých úrovní nejjednodušší ZM, Z, ZL, L, SM, S, ST, T, nejtěžší TT). Jedná se o olympijskou sportovní disciplínu.
• Soutěž jezdecké všestrannosti neboli military, jedná se o třídenní soutěž skládající se z drezury, terénní jízdy a parkuru. Je to olympijská sportovní disciplina a pro koně i jezdce je velice náročná.
• Dostihy se dělí na rovinové dostihy, překážkové dostihy a klusácké dostihy. Ve své podstatě se u dostihů nejedná o sport, ale o výkonnostní zkoušku, jejímž výsledkem na konci kariéry je tzv. generální handicap – GH.[zdroj?] Dostihy nejsou a nebyly nikdy řízeny tělovýchovnými organizacemi, řídí je Ministerstvo zemědělství, např. prostřednictvím Jockey clubu. Výše GH určuje vlastně kvalitu koně a tím i jeho potomstva.
• Při rovinných dostizích běží kůň po dráze bez překážek (nejznámější jsou Derby a St. Leger).
• Při překážkových dostizích kůň překonává proutěné, nebo pevné překážky, příkopy či vodní skoky: (Grand National (Velká národní) a Velká pardubická).
• Při klusáckých dostizích kůň táhne jezdce na lehkém vozíku zvaném sulka. Méně obvyklé jsou klusácké dostihy pod sedlem. Kůň zde musí pouze klusat (nesmí cválat). Klusácké dostihy jsou velmi oblíbené v Americe a Francii.
• Cross-country je jízda terénem. Kůň musí skákat překážky a přitom mít nejlepší čas.

Existují i další sportovní odvětví a zvláštní soutěže provozované s koňmi:

• Kočárové soutěže resp. vozatajské soutěže jsou specializovaným sportovní odvětvím, kdy soutěžící – vozatajové – nejedou přímo na koni, ale vezou se (na povozu) na speciálním vozidle taženém koňmi (tedy jedou v kočáru). Obvykle se jedná o soutěže, kdy se testuje vozatajská zručnost na vymezené dráze. Vůz musí překonávat různé umělé překážky a speciální vozatajské branky.
• Koňské pólo je kolektivní sportovní hra s míčkem na branky, kterou hrají dvě skupiny jezdců na koních. U nás není příliš rozšířené, v mnoha zemích světa (například v celé Americe, v jižní Asii a v některých západoevropských zemích) je velice oblíbené.
• Westernový jezdecký sport se vyvinulo v Americe na dobytkářských rančích, odtud se rozšířil do celého světa. Klade důraz především na všestrannost koně i jezdce a byla vyšlechtěna i některá plemena, která se hodí speciálně pro tento styl, jako quarter horse, american paint horse a appaloosa. Všechny disciplíny se odvíjejí od každodenní práce kovbojů.
• trail – trasa s překážkami jako můstek, kavalety nebo branka , které jsou simulací obtížného terénu. Musí být překonány s rozvahou, v určeném pořadí a chodu
• cutting – dobytkářská disciplína, při které musí jezdec nebo více jezdců oddělit jednoho nebo více předem určených býčků od stáda a označit je v co nejkratším čase
• barrel racing – rychlostní disciplína, jedná se o projetí kolem tří barelů, rozestavených do trojúhelníku, přičemž ani jeden z nich nesmí být schozen
• pole banding – jde o projetí slalomu bez shození tyče v co nejkratším čase
• western pleasure – soutěžící jsou předvedeni všichni zároveň a na pokyn rozhodčích předvádějí jednotlivé cviky ve stanovených chodech, hodnotí se sed jezdce, pobídky, připravenost a ochota koně a v neposlední řadě i celkový vzhled a upravenost dvojice
• reining – rychlostní disciplína, ve které však kůň musí prokázat vysoký stupeň ovladatelnosti, součástí jsou i složitější westernové prvky jako klouzavé zastavení ze cvalu, obraty, couvání, nebo nehybné stání po několik sekund
• western horsemanship – drezurní soutěž, ve které se se hodnotí zejména jezdecká vyspělost, sed a udělování pobídek.

Na konci sezóny se pořádá tzv. Hubertova jízda, kterou se slaví konec sezóny. Jezdec při ní musí chytit pírko, být nejrychlejší a v terénu skákat překážky.

Zdraví koně

Zdravý kůň má v klidu tělesnou teplotu 37,5–38,5 °C (hříbata asi o 1 °C vyšší), klidová frekvence dýchání je asi 8–16 dechů za minutu (hříbata 10–20), tepová klidová frekvence je 35–45 tepů za minutu (hříbata 100–120).

Nemoci a úrazy koní se dají rozdělit na onemocnění kopyt (například otlaky, schvácení kopyt, podotrochlóza, abscesy, hniloba rohového střelu, rozštěp kopyta, rakovina kopyt, …), nemoci kloubů a končetin (nálevky, špánek, kostnatění kopytních chrupavek, natažení šlachy, zášlapy a odřeniny, návní kost, zlomeniny, šinbajny, …), nemoci očí (zákal, zánět spojivek, …), nemoci dutiny ústní (řádky (otok horního patra), nemoci zubů, …), onemocnění kůže (podlom, dermatofilóza, otlaky, letní vyrážka, plísňová onemocnění, svrab, vši, střečkovitost, …), poruchy trávicí soustavy (kolika, průjem, otrava, …), poruchy oběhového systému (anémie, lymfangitida, africký mor koní, dehydratace, …), nemoci dýchací soustavy (chřipka koní, hříběcí, obrna hrtanu, COPD, kašel, vozhřivka, …), pohlavní onemocnění (metritida, infekční zmetání klisen, …); závažným onemocněním je tetanus a vzteklina, koně můžou trpět i alergiemi.

Koně často napadají vnitřní i vnější paraziti – vši, svrab, klíšťata, škrkavky, tasemnice, roupi, velcí a malí strongylidi, střečci.

Zlozvyky koní jsou poruchy chování, které se opakují, i když k tomu kůň nemá důvod. Nejčastěji je to klkání, hodinaření, vzpurnost, útočnost, drbání ocasu, lechtivost, vyplazování jazyka, neochota, trhání dek a ohlávek, skřípání zubů, …

Vzhled a stavba těla

Špatná nebo nedostatečně vyvinutá stavba těla (sražená záď, jelení krk, úzká kopyta, kravský postoj…) způsobují zdravotní problémy a snižují pohyblivost. Nohy by měly být rovné, ani vypoulené, ani klenuté k sobě.

Hmotnost

Jezdečtí koně váží od 300 po 700 kg v závislosti na plemenu. Tažní koně váží od 700 kilogramů do 1 tuny. Největší kůň v historii byl pravděpodobně Shirský kůň jménem Mammoth, který se narodil v roce 1848. Byl 220 cm vysoký a jeho vrcholná váha byla odhadnuta na 1500 kg . Současný nejmenší kůň na světě je Thumbelina, plně dospělý miniaturní kůň. Je 43 cm vysoká a váží 26 kg.

Hlava

Hlava by měla být přiměřená velikosti těla koně, měla by mít správný úhel připojení krku kvůli funkci dýchání a pohyblivosti. Nozdry jsou velké a široké. Podle profilu se rozlišuje hlava rovná, klabonosá (vypouklá, například u starokladrubských koní), štičí (konkávní, s miskovitým profilem, u arabských koní), volská, babská a klínovitá. Uši jsou důležité nejen pro sluch koně, ale jejich pozice slouží i ke komunikaci. Např. uši sklopené dozadu znamenají, že kůň je podrážděn. Oči jsou velké a jasné, posazeny jsou daleko od sebe. Zrakové pole pokrývá asi 340°. Žuchvy neboli ganaše jsou tvořeny hlavně žvýkacími svaly. Kůň má dlouhou hlavu proto, aby při pasení mohl mít oči dostatečně vysoko a viděl nad vrcholky trav případné nebezpečí. 

Krk

Základem krku je, stejně jako u všech ostatních savců, 7 krčních obratlů. Délka a tvar krku mají značný vliv na pohyb koně.

Přední končetiny

Přední noha se skládá z:

• plec – skládá se z lopatky, která by měla svírat asi 45° se zemí, a z ramenní kosti
• předloktí – tvoří ho kost loketní a vřetenní, které jsou vzadu srostlé. Mělo by být dobře osvalené.
• zápěstí (carpus) – kloub ze sedmi malých kůstek, má být na ose přední končetiny.
• Záprstí
• spěnka – má svírat úhel asi 45° se zemí, základem je spěnková kost a kosti sezamské
• korunka – základem je kost korunková
• kopyto – je kožním derivátem, jehož základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Kopyto dělíme na část chodidlovou, stěnovou, střelovou a větve na které dosedá kopytní chrupavka. Mělo by svírat úhel asi 55° s horizontálou. Kopyta se před opotřebováním chrání podkovami.

Zadní končetiny

Zadní noha se skládá z:

• stehno – stehenní kost, stehenní sval
• bérec – holenní a lýtková kost. Bérce mají být dlouhé a svalnaté
• hlezenní kloub – jeden z nejdůležitějších kloubů, skládá se z 6 kostí, měl by být pod hrbolem sedací kosti
• nárt – je delší než záprstí, čím je delší, tím rychleji se může kůň pohybovat
• spěnka – má svírat asi 45° se zemí, základem je spěnková kost
• korunka – základem je kost korunková
• kopyto – základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Mělo by svírat asi 45° s horizontálou. Kopyta se před opotřebováním chrání podkovami.

Hřbet a hrudník

Hřbet tvoří 18 obratlů, k nim se upíná 18 párů žeber, z nich je 10 párů nepravých. V přední části hřbetu se nachází kohoutek. Čím je hrudník prostornější, tím vyšší výkony může kůň podávat.

Bedra[editovat | editovat zdroj]

Základem beder je 6 bederních obratlů, u arabských koní jich bývá jen 5. Mají být široká a pevná.

Záď

Tvoří ji pánev a svalstvo, připojuje se k ní ohon, který slouží k odhánění hmyzu. Základem je 17–19 ocasních obratlů a je porostlý žíněmi. Pokud je ocas svěšený mezi zadníma nohama, bývá to známka onemocnění nebo jiných stresových podmínek.

Srst

Srst se skládá z krycích a podsadových chlupů. Podsadové chlupy jsou duté a slouží k tepelné izolaci, narůstají na zimu. Hříbata se rodí s podsadovými chlupy, krycí jim začínají růst až po asi 3 měsících. Výměna chlupů se nazývá línání. Kůň má i ochranné chlupy – žíně a rousy. Jsou hrubší, dlouhé a pevněji zapuštěné do škáry, tvoří kštici, hřívu a rousy. Vysoce citlivé jsou hmatové chlupy na pyscích a nad očima.

Chlupové víry jsou důležité pro identifikaci, vznikají různým napětím podkožních svalů. Vyskytují se například na čele, krku, prsou, ve slabinách.

Barva srsti spolu s barvou kůže určuje barvu koní. Čím víc vzduchu je v dřeni chlupu, tím světleji srst působí.

Zbarvení

Existuje mnoho barev koní. Ty nejzákladnější jsou: Hnědák – od červenohnědé až po zlatou, vždy má černou hřívu, ocas a dolní část nohou. Vraník je celý černý, občas se objevují tzv. letní vraníci s hnědočernou srstí v zimě a černou v létě. Bělouš vybělující má jako hříbě většinou hnědou nebo černou srst, ta se věkem vyběluje směrem od hlavy až po úplně bílou barvu. Bělouš nevybělující má bílou srst smíšenou s nějakou další barvou. Pak vzniká červený bělouš – jablečňák, hnědý bělouš, šedý bělouš – mourek atd. Nevybělující bělouši mají vždy hlavu tmavší, než zbytek těla. Albín má úplně bílou, někdy krémovější barvu, oči jsou často červené. Albín má kůži pod srstí růžovou, bělouš černou. Ryzák – srst v různých odstínech zlaté, stejnou barvu nebo lehce rozdílnou má i hříva a ocas. Plavák má barvu do žlutošeda, tmavou hřívu, ocas i nohy. Má vždy tzv. úhoří pruh (pruh tmavé srsti vedoucí podél páteře od hřívy k ocasu) a zebrování na nohou. Pokud nemá úhoří pruh, uvádí se to jako odchylka. Koně mají velice často vrozené odznaky (na hlavě např. hvězdu nebo lysinu, či nohou např. bílou korunku) a různé barvy kopyt. Existují i tzv. získané odznaky, mezi které patří například bílé skvrny po zranění, jizvy, výžehy nebo tetování. Dva poslední příklady, vytvořené lidmi, slouží k identifikaci jedinců.

Karyotyp

V jádru buňky koně se nachází 32 párů chromozomů.

Plemena koní

Základní dělení plemen je podle stupně prošlechtění, a to na:

• primitivní plemena – zachovávají si původní způsob života, mají tvrdou konstituci, dospívají později, ale jsou dlouhověká, obvykle mívají menší vzrůst a bývají velmi přizpůsobivá
• kulturní plemena – jsou dlouhodobě šlechtěna podle chovných cílů

Podle původu se koně dají rozdělit do čtyř skupin:

• Skupina koní mongolských (stepních)- jejich předkem je kůň Převalského, patří sem např. kirgizský kůň, baškirský kůň, sibiřský kůň, kazašský kůň, kabardinský kůň, altajský kůň,…
• Skupina koní východních (orientálních) – jejich předkem je tarpan
• podskupina koní íránských – achatelkinský kůň, jomutský kůň, lokajský kůň, karabašský kůň, perský arab,
• podskupina koní tarpani – konik, hucul, …
• podskupina koní arabského typu – arabský plnokrevník, berberský kůň, Shagya arab, těrský kůň, španělský kůň, andaluský kůň, lipicán, starokladrubský kůň, orlovský klusák, quarter horse, american paint horse, pinto, appaloosa, criollo, passo fino, francouzský jezdecký kůň, trakénský kůň, norfolk, yorkshirský kůň, hunter, morgan, švédský teplokrevník, brumby,…
• podskupina koní anglického typu – anglický plnokrevník, angloarab, český teplokrevník, hannoverský kůň,
• Skupina koní západních – jejich předkem je kůň západního typu (již vyhynul), patří sem např. norik, hafling, belgický kůň, peršeron, clydesdalský kůň, shirský kůň, torijský kůň, bitjug, …
• Skupina koní severských (nordických) – např. fjordský kůň, pony (shetlandský pony, dartmoorský pony, exmoorský pony, velšský pony), connemara, …

Polde temperamentu:

• Chladnokrevní koně – odvozený od koně západního, s mohutnou stavbou těla, klidní, s dobrým charakterem, nejčastěji užíváni jako tažní – belgický, norický, peršeronský, shirský
• Teplokrevní koně – odvozený od koně východního, s ušlechtilejší stavbou těla, živý, užívaní pro práci pod sedlem, jako všestranně užitkoví nebo pro sport –český teplokrevník, hannoverský kůň, huculský kůň, starokladrubský kůň
• Plnokrevní koně – staré ušlechtilé plemeno, které si zachovalo svůj původní ráz, a je bez příměsi cizí krve, nebo teplokrevník dlouhodobě šlechtěný na určitou užitkovost s takovým stupněm prošlechtění, že požadované vlastnosti už nejdou dalším přikřižováním zlepšovat- arabský kůň, anglický plnokrevník, achaltekinský kůň
• Polokrevní koně – kříženci plnokrevních koní s teplokrevnými – arabofríský kůň, Hispanoarab

Jezdecká výstroj[editovat | editovat zdroj]

Sedlo rozkládá jezdcovu váhu po koňském hřbetu. Různá sedla se používají k různým účelům (Univerzální sedlo, skokové sedlo, dostihové sedlo, drezurní sedlo, westernové sedlo). Pod sedlo se většinou umisťuje sedlová poduška. Podbřišník sedlo udržuje na hřbetu koně, probíhá za předníma nohama koně. Třmeny jsou připevněny k sedlu, zvyšují stabilitu jezdce a pomáhají při tzv. lehkých sedech v různých krocích. Uzdečka se připevňuje na hlavu koně a pomáhá jezdci nad koněm udržet kontrolu. Skládá se z nátylníku, podhrdelníku, čelenky, lícnic, otěží, nánosníku a udidla. Uzda se používá při přehlídkách a drezurách, na rozdíl od uzdečky, která je využívána mnohem častěji, má navíc jednu lícnici k dalšímu udidlu (uzdečka má udidlo jen jedno, uzda dvě). Udidlo se umisťuje do huby koně, existuje jich několik druhů (jednou, dvakrát lomené udidlo, rovné udidlo…). Existují i varianty bez udidel, kdy se kůň ovládá tlakem na nos, nebo udidla s pákami. Někdy se používají i martingaly, které koni brání ve zdvihání hlavy, jsou upevněny nad kohoutkem (kolem krku), k podbřišníku a k otěžím. Kamaše se používají k ochraně nohou koně při práci, skákání i přepravě.

Ustájení

Koně jako prapůvodní obyvatele stepí a lesostepí byli od středověku ustájeni ve stájích, většinou v boxech nebo stáních. Box je nejvhodnější ze stájových typů ustájení. Každý kůň má svůj vyhrazený prostor, v boxu by mělo být místo pro lehání a volný pohyb. Umístění ve stáních není tak pohodlné jako v boxech, ale z etologického hlediska šetří psychické zdraví koní, protože jsou blíž u sebe, vidí na sebe a slyší se (to je ale možné i u boxového typu). Frekvence stájových zlozvyků (např. okusování žlabu) je však ve vazném ustájení větší než v ustájení boxovém. Koně jsou po většinu času jsou přivázáni hlavou ke zdi. Stání není tak prostorově náročné jako boxy a ušetří se práce a podestýlka, ale trpí tu zdraví koně díky nedostatku pohybu. Podestýlkou je většinou sláma, hobliny, výjimečně i rašelina, krouhaný papír, piliny či jen gumová podložka.

Při venkovním ustájení se kůň pohybuje celý den volně po výběhu. Mnoho lidí se bojí, že koně nastydnou, ale kůň uvyklý pobytu venku podle potřeby mění srst (v opačném případě mu majitel pořídí venkovní pokrývku). Protože kůň je zvíře žijící ve stepích, za normálních životních podmínek by musel každý den nachodit mnoho kilometrů (za vodou, potravou, závětřím...). Proto se koně alespoň několikrát týdně pouštějí do výběhu s přístřeškem, nejlépe se zpevněnou podlahou, kde se kůň může ukrýt před nepříznivým počasím.

Čištění koně

Koně je třeba čistit vícekrát denně, především před ježděním a po něm. Čistění má většinou několik fází: obvykle se začíná hrubým očištěním rýžákem či hřbílkem, pokračuje se měkkým kartáčem a dokončuje vyčesáním hřívy a ocasu či natřením kopyt olejem.

Čištění se zahajuje hřbílkem (tvrdá destička s výstupky). Tímto nástrojem se pohybuje v kruzích i proti směru růstu srsti. Začíná se od krku a postupuje k ocasu. Hřbílkem by se nemělo přejíždět přes klouby končetin a kohoutek (pokud je zde nečistota, stačí ji jen jemně pomocí hřbílka odrolit).

Následuje čištění hrubým kartáčem (rýžákem). Při tom se postupuje od krku koně k ocasu, včetně kloubů, kohoutku a břicha koně, vždy po směru růstu srsti a od shora dolů. Jedinou výjimku z tohoto pravidla tvoří místo nad slabinami koně, kde srst tvoří hvězdicovitý útvar – zde se čistí srst ve všech směrech a na nástroj se netlačí, neboť se jedná o citlivé místo a mohlo by dojít k poplašení zvířete. Tahy rýžákem by měly být dlouhé, pohyby vedené celou paží rytmicky, plynule a silně. Po několika tazích se rýžák vždy vyčistí o připravené kovové hřbílko. Hlava se rýžákem nečistí, v břišní oblasti mezi zadními končetinami je třeba čistit opatrně.

Dalším v pořadí je měkký kartáč. S ním se začíná od hlavy, opět ve směru růstu srsti. Kolem očí se čistí opatrně, nozdry se vynechávají. Od hlavy se pokračuje k ocasu koně, přičemž tahy tímto kartáčem jsou krátké s vytočením zápěstí. Vždy se postupuje zepředu dozadu a shora dolů, aby nečistota a prach nepadaly na již vyčištěné plochy. Měkký kartáč se čistí o kovové hřbílko častěji.

Když je kůň takto vyčištěn, použije se ještě hadřík na vytření nozder a jiný na podocasní část. Následně se rozčeše hřebenem hříva a ocas a na závěr se kopytním háčkem pročistí kopyta. Při jeho používání se kopíruje tvar podkovy a práce se provádí velmi opatrně, aby se při ní kůň nezranil. Musí se při tom dávat pozor na střelku, protože zde je kůň velmi citlivý.

Pro úplný lesk lze na závěr koně přetřít hadříkem a vazelínou nebo olejem natřít kopyta.

Chody a ježdění

Anglický styl ježdění používá anglické sedlo, chody jsou krok, klus, cval . Westernový styl je využívaný hlavně v Americe, používá se westernové sedlo, chody jsou krok, jog a lope. Otěže se drží jednou rukou, třmeny jsou delší než u anglického ježdění.

Základní chody koně jsou krok, klus, cval; vedlejší chod: trysk

Krok

Krok má čtyřdobý takt.

Tento pohyb se nazývá raterální, což znamená, že po sobě jdou vždy nejprve dvě končetiny na jedné (levé či pravé) straně. Kůň má vždy nejméně dvě končetiny v kontaktu s podložkou. Jeho krok je dlouhý, krk má uvolněný.

Nohosled: LZ, LP, PZ, PP

Rychlost koně je v kroku 6–8 km/hod.

Klus

Klus je chod koně v dvoudobém taktu.

Pohyb je diagonální s krátkou fází vnosu.

Klusající kůň dosahuje maximální rovnováhy a současně vykonává nejdelší možný krok.

Nohosled: LZ+PP, PZ+LP

Rychlost koně v klusu je 4 m/s (15 km/h). Klusáci jsou schopni vyvinout 42–50 km/h na kratší vzdálenosti.

Jsou dva druhy klusu: lehký a pracovní. V lehkém klusu se vysedává a v pracovním se sedí pevně v sedle.

Cval: Cval rozpoznáváme na levou nebo na pravou ruku. Na jízdárně se cválá tzv. na vnitřní nohu, tj. že vedoucí je vnitřní přední noha. První nacválá vždy zadní vnější noha. Nohosled: LZ,LP+PZ,PP (na pravou ruku) a PZ,PP+LZ,LP (na levou ruku) rychlost v terénu je až 30 km/h. Plnokrevníci na dráze běží rychlostí až 60 km/h (na kratší úsek).

Trysk: je nejrychlejším, čtyřdobým chodem. Přechod mezi cvalem a tryskem nazýváme rychlý cval neboli galop.